Pochopení bylo na místě
Nedávno se v poradně zastavila zlomená šedesátiletá paní: „Nevím vůbec, co mám dělat, moje dcera se rozvedla s manželem a řekla mně a mému muži, že si našla přítelkyni. Co já nyní mám říci kolegyním v práci, když se mě na ní ptají?“
Paní nemusí říkat vůbec nic. Nebo může kamarádkám a známým říci, že dcera je konečně šťastná a vůbec s nimi nerozebírat svoji osobní situaci, pokud nechce.
Život každého z nás je totiž tvořen primárně námi a až sekundárně těmi, kteří nás obklopují a je jen na nás, koho si pustíme k tělu a koho necháme ve zdvořilé vzdálenosti. Jsem dokonce přesvědčený o tom, že ani kamarádky a známé paní, která se přišla poradit, se jí nesvěřují se všemi detaily svých životů.
Důležité je, že dcera našla ve svém věku odvahu přijít za svojí maminkou a říci ji, jak se věci mají, i když vše mohlo dlouhou dobu vypadat úplně jinak!
Vlastně jde o potvrzení toho, že právě v této rodině vztahy fungují normálně. Dcera se nemusí nijak skrývat nebo hrát před rodiči divadlo, ale může za nimi kdykoliv přijít na návštěvu stejně, jako oba rodiče k ní.
Každý coming out je individuální záležitostí. Ne všichni se u svých blízkých setkají s přijetím. Někde přichází šok, jinde zbytečné výčitky. Vzájemná tolerance a úcta jednoho k druhému je však tím, co by mělo být normou v životě každé rodiny.
K vysvětlení situace postačila dvě terapeutická sezení. První diagnostické absolvovala maminka sólo a na druhé přišla se svým manželem, který si jen potvrdil, že vlídnost byla v případě přijetí informace od dcery na místě a že se vlastně v životě nic moc nemění.
Jan Beer