Máj, lásky čas aneb Lže každý druhý
Květen klepe na dveře. Mnoho z osamělých žen a mužů se rozhodne konečně do toho praštit a najít si nějakou stálou známost. Internetové seznamky frčí, řeknou si mnozí, a tak otevřou své nové profily. Některým zůstanou oči pro pláč!
Kdo se vlastně na síti seznamuje a koho nechává počítač chladným? Bohužel nelze rozřadit přesně podle lokality ani věku či vzdělání. Naletí jak vysoškolačky, tak inženýři, maturantky i vyučení.
Místo květinky obrněný transportér
Vzpomínám si, jak mně kdysi známá líčila, že jde na své první rande z internetu. Kdyby jí po druhém čaji nenapadlo, že si z ní asi někdo jen tak vystřelil, možná by tam seděla do dneška. To šlo ovšem o pravěk elektronického seznamování, dnes jsou někteří lidé protřelí daleko více a nedají si ani moc práce s maskováním svých podvůdků a lží.
„Chodím pravidelně do posilovny, postavu si udržuji v solárku,“ láká muže do své hřejivé postýlky paní, že se až člověk diví, proč se jen tak neprojde po náměstí, když se za ní stejně muži musí otáčet na každém rohu. Přijdete do kavárny a jste natěšení. Dveře v tu chvíli rozrazí dáma rozměrů malé šatní skříně a vy se divíte, že si to šine rovnou k vašemu stolku.
„Mám plno, čekám společnici,“ rozhodnete se zachránit stoličku u stolku. „To jsem ale přece já, Bolku,“ usměje se dáma, které chybí dva přední zuby a vy byste nejraději kytici, kterou jste přinesl své divě, vyhodil. V tomto případě jde „jen“ o ztrátu času, iluzí a peněz, pokud se rozhodnete do neznámé investovat ze soucitu dvě deci sody.
Šestiměsíční povídání báchorek
Jedna má známá zase objevila muže. Světák, rozvedený, s dvěma dětmi v pravidelném kontaktu. „Je takový rozumný,“ svěřovala se mně před první schůzkou, a tak jsem jí držel pěsti.
Jednou jsem ho dokonce viděl, když jsem ji přijel navštívit. Seděl se mnou u stolu a vyprávěli jsme si o naší práci, nezávazné téma: „Máme toho nyní hodně, začíná nám sezóna, klienti objednávají zboží na léto,“ dozvěděl jsem se něco z tajemství reklamní agentury.
Pak mu známá dala jako dárek krokoměr.
Asi po týdnu si povídali, co kdo dělal během dne, když byl každý v práci. Protože ráda chodí, ukazovala partnerovi, že ten den našlapala pět a půl kilometru. Jedním okem mrkla na přístroj na ruce svého objevu: „Ty jsi dnes neměl krokoměr?“ Chtěla se jen ujistit.
„Měl, vždyť vidíš, že ho mám na ruce.“ Tak se dozvěděla, že během dne nachodil 185 kroků. Někde bude asi problém, napadlo ji. Tak si naplánovala cestu kolem reklamky, kde její milý pracoval. Sice nechtěl, aby tam chodila, ale proč by ho mile nepřekvapila?
„Pan Novák tady už čtyři roky nepracuje,“ dozvěděla se po půlročním „randění“. Už se mu neozvala. On jí také ne.
Lidé se v zákrytu svého PC cítí anonymně, a tak se bez přímé kontroly snaží udělat lepšími. Když jim někdo sedne na lep a nevyjde to, nevadí. Zkusí to na dalšího. Někdo to bere jako zábavu, jiný jako zdroj obživy. V každém případě po podobných filutech zůstává v srdcích oklamaných nějakou dobu pusto, prázdno a otazníky. Proč jsem nalétl/a zrovna já? Ostatně, lže prý každý druhý…
Jan Beer