S dostatkem síly jdeme dál
Nedávno jsem mluvil se svojí bývalou švagrovou. Umřel jí tatínek, a tak jela na pohřeb, aby se s ním mohla důstojně rozloučit. Jsem pevně přesvědčený o tom, že na něj nikdy nezapomene, často o něm i vyprávěla. Období smutku bude muset překlenout, ať bude sebevíce bolestivé.
Potkal jsem však také pana R. P., který byl smutný, protože mu umřela babička, na kterou byl fixovaný. V dětství jej okouzlil svět omamně psychotropních látek, a tak se k nim uchýlil znovu. Chvilku před naším setkáním si vstříknul do žíly trochu pika, tedy pervitinu. I on měl ale právo na to, aby období smutku překlenul!
Nezvolil nejvhodnější formu, cesta zpět pro něj bude strastiplnější než pro moji příbuznou. Dva lidé, kteří se vzájemně neznají, ale každý z nich reagoval na obdobnou událost úplně jinak.
Člověk není výrobkem z bezchybné továrny na roboty, člověk má duši a nitro každého z nás uspokojí něco jiného. Proto i reakce máme různé.
R. P. utíká sám před sebou, před svojí silou vůle a hledá uvolnění v prchavých okamžicích svého života. Pokud se bude chtít časem své závislosti zbavit, bude muset investovat více, než se mu nyní na první pohled zdá. A především – bude muset on sám chtít!
Exšvagrová bude pro své blízké nejspíše chvilku rozmrzelá, apatická, jako tělo bez duše. Ovšem kdykoliv a bez zábran může nastartovat proces přizpůsobení se nové realitě a žít s ní. Smrt, stejně jako narození, je přirozenou součástí našich životů.
Ti, kteří odcházejí, pro nás mohou být milou vzpomínkou a sílou pro naši vlastní inspiraci. Záleží jen na nás, jak se vyrovnáme se situací. Pokud někdo tápe, pomocnou ruku mu nabízí vedení odborníků v rámci psychoterapie. Stačí si o ni říct!
Jan Beer